Krematorium

Kapitoly

• Předehra ke vzniku krematoria v Pardubicích
• Idea a skutečná realizace projektu prof. P. Janáka
• Střípky každodenního života krematoria v roce 1923
• Prameny a literatura

Předehra ke vzniku krematoria v Pardubicích

Motto: „Vážení shromáždění, z daleka se dnes scházíme, abychom oslavili zahájení třetího krematoria v republice, prvního na českém venkově.“

Již od dávné minulosti chápali lidé oheň, jako něco mýtického, jako cestu očištění. Čistotu a výjimečnost ohně v křesťanské i židovské společnosti podtrhuje starozákonní symbolika zobrazování Boha jako hořící keř, či věčně hořící plamen. Nevšední postavení ohně ještě více podtrhly jeho „dezinfekční“ schopnosti, je všeobecně známo, a dnes na to velká část populace zapomíná, že spalování obětí morové nákazy se stalo ve své době spolu s izolací nakažených měst jedinou možnou brzdou dalšího šíření epidemie.

Skutečný návrat k myšlenkám pohřbu žehem v Evropě lze nalézt až na sklonku 18. století. V takzvané „době vlády rozumu“ a Velké francouzské revoluce vypsal Institute de France roku 1794 první soutěž na vyřešení „otázek spalování zesnulých“. O tři roky později navrhl architekt Girand první funkční krematorium. Patrně pod vlivem tehdejšího Francouzského zájmu o Egypt navrhl stavbu pyramidovitého tvaru. Projekt však nebyl z politických důvodů realizován.

Nejdůležitější hybnou silou pro vznik jednotlivých spolků a hnutí, usilujících o zavedení pohřbu žehem, se staly osvícené názory přicházející především z řad lékařů. Tito intelektuálové již na počátku minulého století poukazovali na skutečnost, že je žehem fyzicky i fakticky zlikvidována možnost zachování rezistentních zárodků nemocí ve fragmentech ostatků zemřelého. Veškeré ojedinělé kremace významných osobností splňovaly spíš funkci jakési transparentní podpory myšlenek pohřbu žehem. Největším protivníkem kremačních myšlenek se stala katolická církev, její odvěký spor s volnomyšlenkáři se plně projevil i na poli pohřbívání. Z části oprávněná obava z nemožnosti své další existence v případě vítězství volnomyšlenkářů a snaha udržet si svůj diktát nad posledními věcmi člověka, vedly katolickou církev ke striktně zamítavému postoji. Díky těmto církevním snahám a mnohdy i státních úřadů, v neposlední řadě i kvůli nevzdělanosti a nedůvěře občanů byl, například v Anglii, z počátku pohřeb žehem výlučně záležitostí inteligence, ačkoliv finanční náklady na něj byly nižší než náklady na pohřeb do země.

Hnutí volnomyšlenkářů a přátel žehu se nevyhnulo ani Českým zemím. Pardubické obecní zastupitelstvo usilovalo již v roce 1903 o povolení fakultativního spalování zesnulých. C. a k. úřední aparát, opírající se o zkostnatělé a v mnohých případech přežité zákony, zamítl tyto snahy hned v jejich samém zárodku. Hladinu veřejného mínění rozvířila znovu diskuse o krematoriu na počátku 1. světové války. V její předvečer zřídila c. a k. armáda v Pardubicích vojenskou invalidovnu a lazaret. Městské zastupitelstvo, především z hygienických důvodů požadovalo, aby byli zesnulí vojáci pohřbeni žehem. Snahy městského zastupitelstva se nesetkaly u císařské armády s pochopením, ba naopak armáda vybudovala nový vojenský hřbitov.

Naposled nastolilo městské zastupitelstvo otázku výstavby krematoria na své schůzi 6. února 1918, tehdy architekt Bohumil Korbel předložil za Městské průmyslové muzeum návrh na jeho zbudování. Při svém nejbližším zasedání schválila rada města Korbelův návrh a pověřila Městské průmyslové muzeum přípravnými pracemi. Na zasedání 8. května toho roku jmenovalo městské zastupitelstvo soutěžní komisi, tato vyhlásila v prosinci 1918 veřejnou soutěž na architektonický návrh budoucího krematoria v Pardubicích. Podmínky soutěže komise jednoznačně stanovila, projekt musel splňovat mezi jinými i následující kritéria: rozloha obřadní síně 140 m2, její součástí se měly stát kúr pro varhany a zpěváky, výklenek pro křesťanský oltář; místnost pro smutečního řečníka, místnost pro pozůstalé, peciště pro dvě spalovací pece, skladiště paliva, byt s kuchyní, jedním pokojem a příslušenstvím pro zřízence, pět až šest umrlčích komor, pitevna a veřejné záchodky.

První dva měsíce následujícího roku se jednání městské rady zabývala otázkou, které odborníky přizvat, vyjma těch co již byli nominováni, k zasedání soutěžní jury. V průběhu několika zasedání městské zastupitelstvo jednoznačně zamítlo žádost Umělecké besedy, aby rada potvrdila nominaci jejího reprezentanta, naopak zastupitelstvo vzalo na vědomí účast zástupce, původně jednoho, z řad Spolku českých architektů. Svým reprezentantem spolek ustanovil architekta Jozefa Gočára. 15. února 1919 provedla komise uzávěrku všech podaných přihlášek a zběžně ohledala stav došlých návrhů. Soutěžní porota na základě tohoto ohledání podala písemnou zprávu městské radě, ve které jí sdělila, že se do veřejné soutěže přihlásilo osmdesát jedna autorů s devadesáti pěti projekty celkem. Zároveň se komise distancovala od špatného stavu, především pečetí, ve kterém jí byly mnohé návrhy doručeny. Soutěžní jury se sešla 6., 13. a 14. března 1919, aby rozhodla o výsledku celé veřejné soutěže. Po dlouhých diskusích se rozhodla první cenu neudělit, tím zároveň nedoporučila žádný z návrhů k fyzickému provedení. I přes jisté výhrady přiřkla druhé místo architektu Pavlu Janákovi, jako třetí byli oceněni B. Feuersteinovi, O. Polákovi z Loun a V. Škárovi z Brna.

Následující měsíce vyplnily přednášky a propagace myšlenek pohřbů žehem i staveb krematorií jako nového architektonického typu. Nezřídka se stavby krematorií spojovaly se symboly nezávislosti a pokrokovosti mladé republiky. Důležitým mezníkem pro další rozvoj kremačních hnutí se stal 1. duben 1919, tehdy Národní shromáždění schválilo a přijalo zákon číslo 180/1919 Sbírky zákonů. Obsahoval pouze dva paragrafy: „1.§ Pohřbívání žehem je dovoleno. 2.§ Provedením zákona jest pověřen ministr veřejného zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti.“

Po ukončení soutěže v březnu 1919 vyvstala nová ne méně závažná otázka, kdo bude celou stavbu financovat? Původní záměr zbudovat krematorium z darů stoupenců pohřbu žehem se ukázala na počátku roku 1921 nerealizovatelná. Z toho důvodu na návrh Bohumila Korbela založili „přátelé“ krematoria akciovou společnost (Zápis o založení akciové společnosti) s třetinovým podílem města Pardubice. Akciová společnost Krematorium však neměla dlouhé trvání, vzhledem ke změnám ve státní legislativě došlo k jejímu nucenému zrušení. 7. prosince 1921 schválilo Národní shromáždění Československé republiky novelu zákona „O pohřebnictví“ číslo 464/1921 Sbírky zákonů. Výše zmíněná novela povolovala zřizování krematorií pouze politickým obcím. Situace kolem stavby krematoria se značně zkomplikovala, především po finanční stránce. I přes všechna úskalí se městské zastupitelstvo, po té co obdrželo konečné návrhy od profesora Pavla Janáka, rozhodlo na svém zasedání 14. července 1922 (Zápis ze schůze MZ Pce 14.7.1922)akceptovat akcie společnosti Krematorium jako jistou formu městských dluhopisů, které postupně vyplatí. Zároveň rada odhlasovala zahájení stavby na místě bývalého vojenského hřbitova okamžitě, jakmile bude shromážděno dostatečné množství finančních prostředků.

Idea a skutečná realizace projektu prof. P. Janáka

Na počátku roku 1922 vyzvala městská rada profesora architekta Pavla Janáka, aby vytvořil konečný projekt pro výstavbu krematoria v Pardubicích. Jak se později ukázalo, volba soutěžní jury i městského zastupitelstva přinesla vynikající výsledek v podobě rozpracování nového Janákova návrhu. Realizovaný projekt krematoria se stal jedinečným projevem českého rondokubismu.

Stavební plány profesor Janák rozpracoval mezi březnem 1922 a červencem 1923, tato poznámka se týká pouze technických výkresů stavby, bez akceptování detailních plánů světel, dveří, štukové či malířské výzdoby. Na prvním červnovém zasedání doporučil zastupitelům starosta města Pardubice pan Vácha za podpory pana MUDr. Theina, aby byly, vzhledem k veřejnému mínění, zahájeny práce na výstavbě obecního krematoria. Na základě tohoto apelu schválila městská rada na zasedání 13. června 1922 zadání stavby pardubické stavební firmě Kohout a Krupař, vítěze veřejné soutěže. Všeobecně se předpokládalo, že termínem spuštění provozu krematoria se stane jaro 1923. Městské zastupitelstvo vyzvalo stavební firmu ke složení vádia u Občanské záložny ve výši 25 000 korun, jako jistinu na dokončení stavby. Dva měsíce po zahájení stavby došlo k prvním změnám. Tyto zněny se zatím netýkaly samotného projektu, ale jenom finanční rozvahy. Došlo k navýšení investičních nákladů téměř o 15 000 korun. Téhož měsíce pověřilo zastupitelstvo města, na doporučení pražského spolku Krematorium, firmu Bratři Kohoutové z Prahy dodáním spalovacích pecí, vozíků a propadliště. Za výrobce vybral dodavatel firmu Rothenbach z Bernu.

Vzhledem přes neustávající, především finanční, obtíže se podařilo provoz krematoria zahájit s půlročním zpožděním.

Odborná komise se po prostudování konečného návrhu projektu jednohlasně shodla, že Janákův realizovaný plán svou kvalitou převyšuje všechny soutěžní návrhy a tudíž, že by byl při účasti v soutěži jednoznačně zvítězil.

Návrh splňoval a dokonce v některých aspektech převyšoval požadavky soutěžní jury. Z hlediska stavebního se nejvíce nejasná jeví výstavba pecí. V základech počítal architekt Janák s nosnou betonovou deskou pro dvě koksové pece. Zda byla tato deska zapuštěna v roce 1922 či o rok později, prameny neuvádějí. Pec typu Rothenbach postavila a odzkoušela pražská firma až na přelomu srpna a září 1923. Se sklady topiva, pravděpodobně koksu, situoval projekt do sklepních prostor, tak aby byly co v dosahu topenišť plánovaných pecí.

Přízemí skýtalo dostatečný prostor pro umístění téměř veškerého technického zázemí krematoria. Především zde situoval profesor Janák osm umrlčích komor, ne všechny komory pravděpodobně sloužily jako chladící boxy. Řadu umrlčích kobek zakončoval projekt pitevnou a jejím zázemím. Těžištěm celého přízemí se staly předpokládané horní roštové vstupy spalovacích pecí, systém vozíků a kolejnic spolu s na ně navazující hydraulickou plošinou katafalku obřadní síně. Zadní trakt budovy vyplňovaly sklady rakví, příslušenství pro zaměstnance a byt správce.

Téměř po celé rozloze prvního patra se rozkládala obřadní síň. Na její úroveň se vystupovalo po dvaceti čtyřech schodech šest metrů širokou schodišťovou rampou, která skrývala ve svých útrobách veřejné záchody pro účastníky pohřbů. Schodiště vyúsťovalo na ochoz před obřadní síní, jehož stěny vyplňovalo kolumbárium osvícené, podle architekta Janáka, osmnácti mosaznými elektrickými svícníky v podobě pochodní. Nejzřetelněji se nedostatek finančních prostředků projevil ve výzdobě interiéru obřadní síně. Za masivními dubovými vstupními dveřmi s bohatou plastickou geometricky ornamentální výzdobou se nacházela nevelká předsíň. Janákův projekt počítal s ornamentálními dřevěnými kazetami na zakrytí jejího stropu, z důvodů finančních potíží opustili investoři tento záměr a strop nechali "pouze" vymalovat. Po levé straně předsíně realizovala podle návrhu stavební firma místnost pro věnce, na opačné straně vybíhalo dřevěné schodiště na kůr, zamýšlený jako galerie pro smuteční hosty. Tuto funkci kůr splňoval až do roku 1926, kdy na něj spolek Krematorium instaloval varhany. Severní zeď nad kůrem odlehčilo jediné rozetové okno o průměru tři metry. Usnesení městské rady rozhodlo věnovat tuto rozetu památce MUDr. B. Nováka, horlivého zastánce otázek kremačních. Sbírka vedená za tímto účelem přinesla zisk 5 000 korun. Uměleckým zpracováním návrhu okna se, po intervenci architekta Pavla Janáka, začal zabývat profesor František Kysela. Dne 29. května 1923 dokončila práce na oknu, a snad i jeho osazení, Karlínská firma Jana Veselého. Jižní část traktu vyplňovala na levé straně místnost pro příbuzné, na pravé zázemí pro kněze, či obřadníka a hlavní technické spojovací schodiště. Samotná obřadní síň téměř čtvercového půdorysu měla v jižní části na ose umístěný katafalk s hydraulickou plošinou. Vnitřní mechanismus katafalku umožňoval hermetické oddělení pecních prostor krematoria od obřadní síně. Z každé strany stály dvě dřevěné lavice určené nejbližším smutečním hostům. Osvětlení pietního sálu zajišťovalo čtrnáct konzolových světel ve formě tří pochodní spojených kruhem. Dvě ze světel nechal profesor Janák umístit vedle niky vose jižní stěny. Nika byla určena podle pravidel soutěže k umístění katolického oltáře, zda v ní kdy oltář správce krematoria umístil není z pramenů dostatečně jasné. Ne vždy se však v obřadní síni konaly církevní pohřby, proto, v souladu s požadavky proposic městské rady, zadalo zastupitelstvo zakázku jindřichohradecké dílně paní Marie Teinitzerrové na zhotovení dvoudílné vlněné tapisérie „temně fialové barvy se spodním šedým až černým lemem, ve které budou krumplovanou nití vetkávané stříbrné hvězdy.“ Před niku přikreslil tužkou pravděpodobně architekt Janák dva obdélníčky, po obou stranách katafalku. Lze předpokládat, že právě na tato místa chtěl situovat velké devítiramenné elektrické svícníky, které město realizovalo pro nedostatek finančních prostředků až ve 30. letech. Tak jak se stavba postupně chýlila ke svému závěru, začínal se stále zřetelněji projevovat peněžní deficit. Nedostatek prostředků se záhy projevil i na další změně projektu, na místo předpokládaného dubového obložení stěn vytvořili stavitelé tentýž ornament za použití šamotových cihel v bílé a terakotové barvě. Monumentální dojem jižní stěny završil profesor Janák takzvanou „zpěváckou“ galerií. Původně sloužila vokálnímu i instrumentálnímu doprovodu pietních aktů. Z toho důvodu návrh požadoval, aby její zábradlí nastavoval jakýsi paraván, tak aby zabraňoval smutečním hostům v jakémkoliv rušivém pohledu na hudební doprovod během smutečního aktu, a naopak aby umožňoval hudebníkům dobře sledovat celý obřad. Všechny stropní podhledy členily štuková žebra, nad katafalkem příčně, na zbytku stropní plochy podélně.

Ačkoliv archivní prameny obsahují několik Janákových skic na malířskou výzdobu pietního sálu, přesto svěřil konečné provedení do rukou zkušeného přítele a kolegy z Akademie profesora Františka Kysely. Ten použil jako hlavní výzdobné prvky stylizované motivy zlatých deseticípých hvězd, vavřínových ratolestí a květin. Na mohutný jižní oblouk, připomínající svým charakterem „vítězný oblouk“ v křesťanských chrámech, umístil Biblické heslo „Já živ jsem i vy živi budete“ orámované na koncích lipovými ratolestmi. Biblické motto a barevnost kterou profesoři Janák a Kysela v interiérech i exteriérech krematoria v Pardubicích použili, jakoby se snažila oslavit přechod do nové kvality existence, který smrtí nastal.

Poslední změna projektu vyplynula z návrhu pražské Akademie. Původní projekt plánoval ukončit rampové schodiště na jeho spodním konci sloupovými lampami o čtyřech světlech, ve formě sloupů nesoucích stropní desku ochozu.1 Akademie navrhla městské radě jménem svého rektora dar, sochy takzvaných „Světlonošů“, pokud zaplatí materiál a dopravu. Městské zastupitelstvo na návrh přistoupilo a v červnu 1923 dopravila obě sochy do Pardubic. Jednalo se o dvě ženské postavy z nichž každá držela v ruce směrem ke schodišti pochodeň ve druhé pak socha vpravo urnu, skulptura vlevo kytici. Sochy byli závěrečnou prací B. Linharta žáka profesora Kafky na pražské Akademii.

Konečný rozpočet stavby krematoria přesáhl očekávané náklady o 300 000 korun. Jak se ukázalo, například částka na zbudování jedné spalovací pece se navýšila dvojnásobně. Celková suma výloh zahrnovala i 35 000 korun, honorář profesora Pavla Janáka a, po jeho opětovné intervenci, odměnu 5 000 korun za návrh malířské výzdoby pro profesora Františka Kyselu.

Střípky každodenního života krematoria v roce 1923

V průběhu srpna 1923 se zcela jasně ukázalo, že stavba krematoria se chýlí ke zdárnému konci. Bylo tedy nutné pomýšlet na slavnostní zahájení provozu „chrámu zesnulých“. Městská rada spolu se zastupitelstvem schválila 8. srpna 1923 připravený program slavnostního zahájení o sedmi bodech, přičemž druhý a sedmý bod měli ještě svoje vlastní vnitřní dělení. Téhož dne uvolnilo město Pardubice ze své pokladny 4 000 korun na finanční krytí průběhu celých oslava především na pořízení filmového záznamu celého zahájení. V polovině měsíce pověřila městská rada přípravou oslav spolek Krematorium, ten již o třináct dní později oznámil úspěšné ukončení veškerých příprav v souladu s dříve schváleným harmonogramem.

Z technického hlediska jedním z nejvýznamnějších dnů pro spuštění provozu byl 22. srpen 1923. Toho dne přijel do Pardubic zástupce švýcarské firmy Rothenbach, aby předal a odzkoušel kremační pec. Po provedení prvního zkušebního žehu klasifikoval pec jako provozuschopnou. Za odvedenou práci na spalovacím zařízení zaplatil zřizovatel 94 575 korun.

V předvečer slavnostního zahájení a první skutečné kremace přijalo městské zastupitelstvo 26. září, a 1. října znovu potvrdilo, Augustina Zadražila, bývalého hrobníka na vojenském hřbitově, do funkce pomocného topiče a správce krematoria. Zároveň s místem mu městská rada přidělila služební byt v jihozápadní sekci budovy. Pět místností Zadražilova nového obydlí mělo rozlohu 43 metrů čtverečních. Vstup do předsíně situoval architekt Janák do hlavní chodby technického zázemí. Po třech žulových schodech se vstupovalo do obdélné místnosti, která, mimo to, že byla vstupním prostorem bytu, se stávala také jeho komunikační křižovatkou. Na levé straně od vstupních dveří, kolmo na jejich osu, umístil Janákův projekt toaletu a komoru téměř čtvercového tvaru. Proti hlavním dveřím se vlevo vstupovalo do kuchyně, vpravo do pokoje. Ke stabilnímu vybavení kuchyně patřilo půl kruhové umyvadlo, vpravo za dveřmi, a velké těleso kamen umístěné vedle něj při stěně s pokojem. Tutéž stěnu prorážely spojovací dveře do pokoje. Teplo v pokoji zajišťovaly malá kamínka vpravo od dveří z předsíně. Podlaha kuchyně i pokoje, vyjma ploch pod topnými tělesy, byla prkenná, podlahy ostatních místností pokrývalo bezvzoré teraso.

28. září 1923 v 10 hodin 30 minut dopoledne se i přes sychravé a nevlídné počasí shromáždili všichni slavnostní hosté před budovou krematoria. Shromáždění zahájil pěvecký spolek Suk, poté se ujal slova starosta města Pardubice František Vácha. Ve svém projevu vyzdvihl zásluhy všech, kteří se účastnili jakýmkoliv způsobem vzniku krematoria.

Jako hlavní řečník vystoupil architekt Bohumil Korbel, ředitel Městského průmyslového muzea. „S radostnými pocity v srdci zírá dnes veliká již obec členů „Krematoria“, spolku pro spalování mrtvých, k dnešnímu slavnostnímu odevzdání krásného chrámu zasvěceného úctě a pietě k mrtvým...“1 V následujících slovech architekt Korbel vysvětlil přednosti pohřbívání žehem a naopak to, že„znamená pohřbívání do země krok nazpět, znamená nedbání piety k zesnulým, neboť onen přerod k novým formám života stává se zdlouhavým, odporným a kultury člověka nedůstojným.“ „Jsem přesvědčen, že nyní, kdy máme krematorium, prvé na českém venkově, budou naše řady tím více mohutněti, že ideje námi hlásané stanou se majetkem celého národa.“ „Za nedlouho budou nad touto budovou kroužit bílé obláčky, jako svědectví, že těla zemřelých, dotknuta polibkem žhnoucího vzduchu, pomalu splývají s Přírodou.“

Následoval projev MUDr. Lva Theina, reprezentanta městské rady v Pardubicích. Celý svůj projev směřoval do oblasti hygienických a zdravotnických přínosů pohřbů žehem. Zdůraznil nutnost odborného ohledání každého zemřelého lékařem tak, aby bylo možné s určitostí zabránit případnému přehlédnutí zločinu. Další část věnoval MUDr. Thein etickému a estetickému pozadí pohřbu žehem. „Občané! Máme nyní konečně své krematorium, zákonodárce však zavedením fakultativního (dobrovolného) pohřbívání žehem nikoho nenutí, jak rozhodne ve věcech posledních.“ „Dle mého názoru, jest pohřeb otázkou citu k sobě a otázkou svědomí k těm druhým. Jest na Vás, chcete-li skončit hnitím v zemi na našem hřbitově, 10 až 12 roků trvajícím, či žehem v jedné a půl hodině.“

Řadu slavnostních řečníků uzavřel stavební rada František Mencl, předseda spolku Krematorium z Prahy. Jeho slova zdůraznila nejenom etickou a estetickou stránku pohřbu žehem, ale i jeho ekonomický přínos pro města i jedince. „Skutečně má pohřeb ohněm velký význam pro obce i pro občany z hlediska zdravotního i z hlediska národohospodářského a větší ještě význam pro celek z hlediska piety, umění i demokracie.“ „Váha hospodářských důvodů doléhá těžce na mnohé naše obce, jakmile přeplněný hřbitov nutí k založení nového to jsou náklady miliónové, jak dosvědčují například Písek a Tábor. Naopak Praha mohla po zřízení krematoria vůbec odročit vybudování dvou velkých hřbitovů, pro které již před 10 lety zakoupila pozemky.“ Na závěr svého projevu se rada Mencl věnoval, stejně jako jeho předřečníci etickému pohledu na pohřebnictví. „V ohledu etickém uráží náš vkus nevyhnutelný rozklad při pohřbu v lůně země a zejména obvykle krátký turnus, kdy ruší se klid hrobu a místo je pronajímáno znovu podruhé i potřetí, zatímco ostatky s nezetlelými všelijak se zachází.“ Slavnostní zahájení ukončil pěvecký sbor Perštýn Foerstrovou skladbou „Z osudu rukou“. Celou velkolepou akci završila společná prohlídka novostavby.

Ještě téhož dne odpoledne se, podle slov architekta Korbela, nad budovou vznášely bílé obláčky. Byla provedena kremace slečny Marie Řezáčové. První zpopelnění v novém krematoriu trvalo jednu a tři čtvrtě hodiny. 3. října poděkovala paní Řezáčová v dopisu městské radě, jako správnímu orgánu krematoria, za prominutí poplatku za kremaci její dcery.

V dušičkových dnech uspořádal v obřadní síni slavnostní koncert duchovní hudby pěvecký spolek Suk. Výtěžek z vybraného vstupného, 2 000 korun, věnovalo pěvecké sdružení na vybudování varhan v sále krematoria.

Na počátku prosince nabídl městské radě fotograf Jan Deyl zhotovení propagačních fotografií. Městská rada tuto nabídku akceptovala, Pardubice se tak staly další důležitou baštou v šíření myšlenek kremačních.

Janákovo krematorium v Pardubicích slouží svému poslání již 75 let. Ačkoliv je jasné, že za tak dlouhou dobu prošlo již mnohými přestavbami, unikátní vzhled, charakter a smysl její existence byl zachován. Stavba není koncipována jako chrám mrtvých či zádušní svatostánek. Její barevnost a hravost ji povyšuje na bránu, kterou musí každý z nás, kdo chce dosáhnout nové, jiné kvality života, projít. Neboť „není smrti - jest jen neustálá zrněna - jsou jen různé formy života.“

Předehra ke vzniku krematoria v Pardubicích

autor textu: Mgr. Ondřej Hájek